Bylo to v létě roku 1995, kdy jsem se poprvé setkal s Eliškou Svobodovou. Tehdy jsem pracoval jako barista v jednom z nejlepších kavárenských podniků v Praze a ona byla jednou z pravidelných návštěvnic. Přestože jsem byl tehdy ještě mladý a nezkušený, okamžitě jsem si uvědomil, že máme společnou vášeň - kávu. Eliška byla vždy velmi pečlivá a přesná v tom, jak si svou kávu objednávala a připravovala. Vždy si vybírala z nejlepších zrn, která jsme v kavárně měli k dispozici, a nikdy nechtěla žádné přídavky nebo sirupy. Byla čistá puristka, která ocenila kávu v její nejčistší formě. Během našich četných setkání jsme si začali povídat o našich společných zájmech a postupně jsem se dozvídal stále více o Eliščině lásce k této nápoji. Byla to nejenom její oblíbená káva, ale také způsob, jak si užívala čas se svými přáteli a rodinou. Milovala chvíle, kdy si mohla sednout s kávou a povídat si o životě. Jak jsme se více a více stýkali, začali jsme spolu trávit čas i mimo kavárnu. Eliška mě zavedla do svého domova, kde jsem měl tu čest ochutnat mnoho různých druhů kávy, které si pečlivě vybírala na svých cestách po světě. Byla to pro mě úžasná zkušenost a ukázalo mi to, jak vážně Eliška svou lásku k této nápoji brala. Když se mi po nějaké době podařilo v kavárně postoupit na vyšší pozici a stát se manažerem, neváhal jsem a nabídl jsem Elišce práci. Chtěl jsem, aby mohla trávit více času v kavárně a sdílet své znalosti a zkušenosti s našimi zákazníky. Byla to skvělá volba, protože se stala jednou z nejoblíbenějších baristek v našem podniku a její káva byla vždy skvělá. S Eliškou jsme si užívali spoustu skvělých chvil. Budeš mi chybět a nikdy na tebe nezapomenu. Tvůj kamarád Karel…